Premiérovo "perpetuum mobile".

Vláda nás denně zásobuje nápady , jak utratit další státní (naše) peníze. Tomu dala , tomu víc, až nezbylo skoro nic... či spíše víc než nic. Fakticky ale není možno stále jen rozdávat, když není z čeho..nebo je?

Takřka denně slyšíme od naší vlády a jejího premiéra, že spotřeba (domácností) je hnací silou české ekonomiky a nesmíme připustit, aby naše spotřeba klesla. Tím je vlastně ospravedlňován proces, kterým je všem skupinám (samozřejmě ne nám všem)  různou mírou rozdávána podpora či jakési odškodnění za koronarovirus a s ním spojené ztráty či problémy. A přitom vždy se najde další „poškozený“ s nataženou rukou a se slovy: my také potřebujeme. A zpravidla také něco dostane, někdy i víc než očekával. Jako-by to vše bylo správné a vlastně bylo jedno, komu kolik stát pošle, protože jsme si pro letošek schválily schodek státního rozpočtu 500 miliard a tam se to vejde.

Lidé tyto peníze utratí a tím pomohou státu z průšvihu, protože ekonomika se nezhroutí a daně poplynou do státního rozpočtu dále. Vlastně by to byl jednoduchý návod na ekonomické „perpetuum mobile“, tedy situaci, kdy stát rozdá lidem peníze, ti jej utratí, pomohou tím státu a všichni se budou mít dobře, peníze se budou dále točit a tak stále dokola. Jenže to je pouhá iluze!  Ani v nejbohatší zemi to tak nefunguje. A nenechme se tímto populismem oblafnout.

Je známo, že bohatství vniká z práce a žádné perpetuum mobile neexistuje. Vše si musíme nějak zasloužit. Tedy i stát, tj. naše společenství, musí nějaké prostředky mít, aby je nám mohl poslat. Jenže ČR je nemá. Je ale pravdou, že při relativně nevelkém zadlužení ČR- ještě na začátku letošního roku- pod 30% HDP, lze uvažovat o jednorázovém schodku 500 mld., ale jde o to na co….  Rozhodně ne na to, abychom je „projedli“.  Ona totiž ta spotřeba se prakticky nedá řídit…!  Řetězce nákupních center, sice DPH odvedou, ale veškeré zisky zdaní jinde. Důležité je spíše dát lidem práci prostřednictvím investic než prostou spotřebou. Ale to se zatím neděje- jen se o tom mluví. Navíc neexistuje prodiskutovaný a hlavně reálný plán, jak těchto 500 mld., korun splatit. Nebo jsme rezignovali na vyrovnaný státní rozpočet. Opravdu můžeme řadu let jít do velké ztráty? A jaký je to příklad pro rodinné rozpočty? Také můžeme plánovat každoročně s velkou ztrátou v našem domácím rozpočtu? Co tomu řeknou různé ratingové agentury a jak se to odrazí na výši úroků, které stát bude muset za půjčené peníze platit.

Ne, takto to nefunguje, nevěřme, že spotřeba nás zachrání. Přestaňme vyhazovat peníze, budeme je ještě potřebovat….! Vždyť nevíme, co bude dál…. Příslib nižšího zdanění zaměstnanců by mohl signalizovat lepší časy, ale také by zároveň muselo být zřejmé, jak tyto peníze ve státním rozpočtu ušetřit. Nebo jde jen o další kolo populismu?